Venku bylo jaro a v kalendáři se psal rok 1968, když se pedagožka Marie Jiřičková rozhodla zapojit studenty nejen do kouzla poezie, ale i divadla a založit v České Lípě Divadelní klub mladých (DKM).  Studentský ochotnický soubor působící při tehdejší střední ekonomické škole se stal velmi brzy nedílnou součástí místního kulturního života. Není proto divu, že několik generací dodnes vzpomíná na přísnou, nicméně báječnou paní režisérku Jiřičkovou. Když se její životní dráha v roce 2000 uzavřela, navázala na její režisérskou práci se studenty dcera Ivana Bufková. I ona svůj život propojila s ochotnickým divadlem, kterému se věnuje už od dětství. Vyučuje i na stejné střední škole, při níž byl studentský soubor před 44 lety založen. Dnes už to však není ekonomka,  ale obchodní akademie a zřizovatelem souboru není škola, ale občanské sdružení Kulturní šum, nicméně ochranné perutě Obchodní akademie v České Lípě DKM stále poskytuje.

1)Ve vašem případě platí, že jablko nepadá daleko od stromu. Jak Vás ve vašem vztahu k ochotnickému divadlu ovlivnila právě maminka, která koncem 60. let rozpohybovala v České Lípě ochotnickou tradici?

Z maminčiny strany takřka všichni měli něco společného s divadlem. Maminka pocházela z Vamberka, kde je dodnes velmi známý a slavný ochotnický soubor Zdobničan. Babička tam hrála a zpívala a dědeček tam dělal nápovědu, bratr maminky i teta patřili k ozdobám Zdobničanu. Tohle rodinné prostředí proto nepochybně ovlivnilo jak maminku tak mne a můj vztah k divadlu a literatuře.

2) Kdy a kde jste se poprvé postavila na jeviště?

Bylo to v Jiráskově divadle v divadelní hře W.Shakespeara „Sen noci svatojánské“. Bylo mi deset a hrála jsem malého elfa. K představením, kde jsem účinkovala a na které dodnes moc ráda vzpomínám, určitě patří komedie „Jak je důležité míti Filipa“. V režii maminky nastudoval před lety tuto divadelní hru Divadelní klub Jirásek. Zahrála jsem si tu po boku Mikiho Vika, Pepíčka Pechy a dalších roli Cecilie Cardewové. A nesmím zapomenout na Námluvy A.P.Čechova, kde mi byl hereckým partnerem Mirek Kučaba a tato aktovka odstartovala léta naší vzájemné spolupráce a myslím dobré - v oblasti dialogů na Pohárku SČDO.

3) V prostředí, v jakém jste vyrůstala, jste nikdy nepomyslela na DAMU, nebo na jinou umělecky zaměřenou školu?

Odjakživa jsem realista. Divadlo mám sice moc ráda, ale herecké povolání je profese na volné noze.  Je velice náročná a záleží na tom, jak se herec dokáže prosadit. U nás doma se proto vyznávalo heslo: Lepší dobrý amatér, než špatný profesionál. Toho jsem se držela a myslím, že jsem toho nikdy nelitovala.

4) Byla to láska k divadlu, která vás před dvanácti lety postavila do čela DKM?

Paradoxem je, že jako studentka jsem nikdy jeho členkou nebyla. Mojí domovskou scénou byl Jirásek, jehož součástí jsem dodnes. Souvisí to určitě také s tím, že jsem nestudovala ekonomku ale gymnázium, i když musím dodat, že DKM byl odjakživa otevřený studentům z jakékoliv českolipské střední školy. Se souborem mladých jsem začala spolupracovat až v době, když jsem působila na škole jako pedagožka. Když maminka v roce 2000 zemřela, zůstal tady soubor, který chtěl divadlo hrát dál, což byl hlavní a rozhodující důvod, proč jsem navázala na její práci a pokračuji v ní. I když se najdou chvíle, kdy bych si chtěla dát pauzu a trochu si odpočinout. Každoročně ale převáží moje chuť do práce s mladými a nadšenými ochotníky. I když vím, že to bude zase náročné. Sezóna pro naše nastudovaná představení trvá totiž většinou pouhý rok, protože náš soubor každoročně opouští maturanté a na jejich místa nastupují noví a „divadlem nedotčení“ studenti. Znovu a znovu se však sejde skvělá parta, která touží hrát. Se Zdeničkou Zahrádkovou, která je naší úžasnou inspicientkou a mojí velkou oporou, se proto opět pouštíme do nového projektu, protože nás to baví a naplňuje. Další, co je na této práci moc hezké, jsou vazby vznikající mezi studenty. Spojuje je jejich společný zájem a je příjemné pozorovat, jak se scházejí i mimo divadlo a jejich přátelství trvají i dlouho po tom, co odmaturují a z divadelního souboru odchází.

5) Jak jsem zjistila z vašich webových stránek novým projektem, do něhož jste se pustili pro tento školní rok, je divadelní představení Škola základ života. Jde o hru, kterou už ale DKM před řadou let nastudoval v režii vaší maminky. Co vás vedlo k tomu, že jste se k této komedii známé především z filmového plátna opět vrátili?

Zpočátku jsem si to vůbec neuvědomila. To, že hra byla v podání DKM uvedena již v roce 1979, mě připomněli známí. Scénář Hany Burešové na motivy divadelní komedie Škola základ života, kterou pro E. F. Buriana napsal Jaroslav Žák, jsem si vloni objednala zcela náhodou a moc se mi líbil. Vloni v listopadu jsem se proto obrátila na divadelní klub Jirásek, jestli by s námi nechtěl na této hře spolupracovat, protože do rolí kantorů potřebujeme dospělé herce, abychom vytvořili tu správnou generační bariéru mezi študákem a pedagogem, na které je celá hra postavená. Samozřejmě, že bychom mohli některé naše mladé herce namaskovat, ale to není ono. Naštěstí kolegové z Jiráska souhlasili a překvapivě rychle a rádi. Myslím si, že i pro ně je spojení s hereckým mládím zajímavé.  Pro všechny je to však hodně náročné, především kvůli časovým možnostem všech účinkujících. Velice často míváme problém najít vhodný čas na zkoušení, protože naši členové navštěvují různé školy, mají další zájmy a navíc většina z nich do České Lípy dojíždí. V současné době nás proto čeká i několik společných víkendových zkoušek před premiérou, která bude v Jiráskově divadle 20.dubna v pátek. Ještě vám prozradím, že na jevišti se bude hrát swingová muzika, kterou pro naše představení připravuje David Mašek.

6) Herecké propojení Divadelního klubu Jirásek  a klubu mladých však ojedinělé není, už v minulosti spolu oba soubory na jednom jevišti spolupracovaly?

V posledních letech se naše spolupráce trochu odmlčela, takže společné představení je zajímavým zpestřením pro všechny.  Pravdou však je, že i ke znovuobnovení českolipského Jiráska přispělo právě založení Divadelního klubu mladých. Když totiž maminka připravovala se svými studenty uvedení Filosofské historie, prakticky ze stejných pohnutek jako já oslovila členy divadelního klubu Jirásek. Jeho činnost tehdy stagnovala a společné představení, jehož premiéra se uskutečnila v Jiráskově divadle v dubnu roku 1969, sklidilo u diváků velký úspěch. Líbilo se také díky dobově poplatným revolučním textům .

7)Jakého představení v podání DKM si jako jeho režisérka nejvíce považujete?

Každé představení, na kterém jsem se režisérsky podílela, pro mne má své neopakovatelné kouzlo, protože jsou v něm ukryty emoce a zážitky.  K těm nezapomenutelným rozhodně patří dramatizace hry „Ze života hmyzu aneb Tak to na světě chodí“. Tehdy se v DKM sešla skvělá parta nadaných studentů a hlavně díky nim bylo tohle představení velice úspěšné. Za zcela výjimečné považuji i scénické pásmo beatnické poezie „Kavárna Ulice“, pro které jsem sestavila scénář a které jsme s bývalými členy DKM připravili ke 40. výročí Divadelního klubu mladých. Myslím, že v tomto pásmu vydal každý, kdo se na něm podílel, ze sebe a svého talentu to nejlepší.  Byl to jakýsi kaleidoskop slova, zpěvu a pohybového divadla v českém, francouzském a anglickém jazyce doplněný hrou světel a zadní projekcí, čímž vzniklo opravdu působivé představení. Silným představením však byly například i „Ptákoviny“. Hra Jiřího Žáčka, na motivy Aristofanových Ptáků, která je poetickou a vtipnou alegorií člověčenstva.

Než jsme se rozloučili, zazvonil I. Bufkové telefon. Omluvně se na mne podívala s vysvětlením, že volá jedna ze základních škol, aby se ujistila, zda mohou ve svých kulturních plánech počítat s nějakým novým divadelním počinem v podání DKM. Každoroční tradice je prostě tradice. …. Nejenom I. Bufkové ale celému souboru proto přejeme, aby se i  nová hra ze světa študáků divákům líbila jako všechny ty předešlé, kterými českolipští ochotníci potěšili své publikum.